Čtyři tipy na vlastní pohřeb

Je noc a měsíc v úplňku svým svitem osvětluje hroby na místním hřbitově. Jenny a Marlon si zde dávají tajnou schůzku. Je jim 16 a jejich věk považuje toto místo posledního odpočinku za velmi romantický začátek jejich schůzky. Po polibku otevře Jenny oči a pokud byste jí chtěli říznout, krve byste se v ní nedořezali. Hrob uprostřed se rozsvítil a socha anděla se uklání jako by se modlila. Pro většinu z nás je pohřeb a s ním spojené uložení ostatků něco, čím se příliš nezabýváme. Popravdě řečeno, i když u toho budeme, může nám to být jedno. Jsou ale lidé, kteří si chtějí užít do poslední chvíle smuteční slavnost, kde jsou hlavními hrdiny. Proto není divu, že vylekaná Jenny viděla svítit hrob a modlit se anděla. Místní realitní makléř si nechal svůj hrob vylepšit fluorescenční barvou a nainstalovat anděla, naprogramovaného, aby se každých 24 hodin za něj modlil. To kdyby rodina na nebožtíka zapomněla. Máte-li smysl pro černý humor, mám pro vás čtyři exkurze na pohřby, které tak trochu vybočují z běžného „posledního sbohem“.

ÚČETNÍ BEZ PŘÁTEL
Paulo Bazzini je účetní u pojišťovací společnosti, která sídlí v Římě. Zjevem trochu připomíná úředníka Fantozziho ze známé italské komedie Maléry pana účetního. Je stejně ušlápnutý jako filmový hrdina, ale jeho život rozhodně nepřipomíná veselohru. Ženy ho ignorují, kolegové mu neodpovídají na pozdrav a pro nadřízené je takřka neviditelný. Tato frustrace se prohlubuje vždy na den jeho narozenin. Marně očekává, že si na něj někdo v práci vzpomene a přemýšlí, proč u narozenin kolegů se zastaví pracovní doba, pronášejí proslovy, rozlévá víno, chystá překvapení pro oslavence, kterému nakonec kolegové dají hobla. Každý rok čeká, že si někdo vzpomene a každý rok čeká marně.

Musí tam všichni
V roce 2005 se Bazzini dostává po nevolnosti a krátkém záchvatu do nemocnice. Lékaři zjišťují, že je vážně nemocný. Onemocní rakovinou kostní dřeně a čeká na transplantaci a vhodného dárce. Když řekne kolegům v práci, že umírá, nikdo nezvedne oči od svého počítače. Maximálního soucitu se mu dostane jen od mladé hostesky na recepci, které ani neví proč se jí ten pán svěřuje. „No, musíme tam všichni“, prohodí hosteska a Bazzini odchází do svého bytu a přemýšlí, co v životě dokázal. Samozřejmě z toho dostane deprese a jeho stav se zhorší natolik, že musí být hospitalizován v nemocnici.

Poslední přání účetního
V době, kdy Bazzini umírá, je novým šéfem jeho oddělení mladý manažér, který je nadopován nejmodernějšími kurzy pro řízení lidských zdrojů a neví nic o Bazziniho outsiderství. Mladík dostává zprávu o úmrtí dlouhodobě nemocného účetního a dokáže svým vytrénovaným nadšením strhnout ostatní k tomu, aby se kolektivně zúčastnili jeho pohřbu. A protože Bazzini nemá žádné příbuzné, ani přátelé mladý manažér se ujímá i proslovu na jeho pohřbu. Co na tom, že ho v životě neviděl. Mluví hezky a dlouho. Po proslovu si ho vezme stranou Bazziniho notář, který oznámí poslední vůli nebožtíka. Zřejmě tušíte, co je přáním bývalého účetního. Chtěl by dostat aspoň po smrti hobla. 

Nezapomenutelný pohřeb
Jeho tělo, jakožto i celý pohřeb, má na starost římská pohřební firma, které Bazzini zaplatil dopředu. Majitel se sice podivuje poslednímu přání, ale přece jen inzerují, že splní jakékoliv i netradiční přání zákazníků. Dohlédne tedy, aby mrtvola byla řádně upravená a pevně zašitá po pitvě. Spoluzaměstnanci vyberou z rakve tělo jejich bývalého kolegy. Nový šéf si klekne a nastavuje své pozadí. Jedna, dvě... Nebožtík si dopřává svého hobla až do padesáti dvou nárazů a unavení kolegové se musí střídat. Nálada se mění z mírného na bujaré veselí a vnější pozorovatel by řekl, že se jedná o svatbu a ne o pohřeb. Bazzinimu se splnilo jeho velké přání a jeho kolegové na něj do smrti nezapomenou. Občas si povzdechnou, že je škoda, že s ním neprohodili více slov a na rtech se jim při vyslovení jeho jména objeví úsměv.

POSLEDNÍ BOX
Pan Mark Grisson miluje cestování. Může si to dovolit, protože zbohatl jako konstruktér exkluzivních jachet, které jeho malá firmička dodávala na zakázku boháčům z různých koutů světa. Ve svých 70 letech se dokonce plaví na své jachtě kolem světa a dělá si zastávky tam, kde ho v tu chvíli zaujme. Je pár týdnů u jihoamerických Indiánů, měsíc na Velikonočních ostrovech, pak Indonésie, Filipíny, kolem Afriky přes Atlantik domů, do USA. V 82 letech pan Grisson umírá na infarkt v Las Vegas. Bližší okolnosti jeho smrti rodina tají. 

Dědictví v hodnotě 740 milionů dolarů
Pohřeb probíhá v Gulfportu v jeho rodné Louisianě. Sjíždějí se příbuzní, přátelé a známí. Vše vypadá zdánlivě normálně a nikdo netuší, že za pár hodin bude většina hostů od krve. Zatím ženy i muži v černém usedají do místnosti, kde pan Grisson strávil většinu svého života za rýsovacím prknem. Přestože s nikým neudržoval za svého života vřelé vztahy a návštěvy příbuzných byly spíše výjimečné, sjede se sem k poslednímu rozloučení asi padesátka příbuzných. Dokonce pláčou nad otevřenou rakví a právní zástupce nebožtíka se možná v duchu usmívá. Ví, že trochu pláče příbuzní rádi dají na odiv, zvláště když je ve hře dědictví v hodnotě 740 milionů dolarů. 

Dokument na pohřbu
Všichni jsou usazeni, právník pana Grissona odkryje projekční plátno a nechá spustit projektor s filmem, který si sám zesnulý natočil na své plavbě kolem světa. Z reproduktorů zní Grissonův hlas, což je pro příbuzné povel k opětnému dojatému pláči a komentář plavby je slyšet jen s velmi napjatýma ušima. Mezitím právník přinese pod plátno velkou krabici a smuteční hosté se šeptem dohadují, co je uvnitř. Ještě ovšem není ta správná chvíle. Dokumentární, amatérský film z plavby sice právě skončil, ale právní zástupce vkládá ještě jedno DVD. Na plátně se objeví obličej nedávno zesnulého pana Grissona, který chce svým příbuzným sdělit své plány se svým dědictvím.

Buvolí spřežení pro mrtvou duši
„Chci vám ukázat jeden zajímavý zvyk kmene Toraja na ostrově Sulawesi“, promlouvá pan Grisson a na plátně se objevuje krvavá podívaná. Na ostrově Sulawesi (dříve Celebes), kam nebožtík zavítal, právě probíhal jejich rituální pohřeb. Několik mladíků přivádí buvoly a podle tváří domorodců můžeme odhadnout, že se jedná o významný okamžik. Buvoli musí být usmrceni jedinou ránou dlouhým nožem. Jeden z mladíků drží zvíře na provaze a druhý mu zarazí nůž do krku. Spousta krve z krční tepny padá na vyschlou zem a za ní se skácí zabitý buvol. Je jich nakonec zavražděno asi 12 kusů a krev je opravdu všude. Pozůstalí si zakrývají oči, ale vidina dědictví je rychle donutí své oči zase otevřít, aby něco nepromeškali. „Tato zvířata jsou zabita na počest zesnulého. Jejich duše budou doprovázet duši zemřelého do posmrtného světa puya,“ komentuje Grisson rituál Torajajů a vysvětluje, že cesta duše není snadná - musí překonat stovky řek a horských údolí a bez duše silných buvola je to nemožné. Po shlédnutí záběrů je smuteční sešlosti podivné ticho. Je možné, že po nich bude chtít stejný obřad? Proč ne? Na to byl za svého života podivínský dost. Ale všechny tyto úvahy přeruší hlas pana Grissona, který všechny ubezpečuje, že krev buvolů rozhodně prolévat nechce. Všem se uleví, ale jen do chvíle, kdy se z reproduktorů ozve nebožtíkův hlas: „Chci prolít tu vaši!“ Na pohřbu to zašumí. Pan Grisson odkáže vše, tedy majetek v hodnotě 740 milionů dolarů tomu, kdo jako poslední zůstane při vědomí. Zbytek už prozradí právní zástupce. Z bedny pod plátnem, na níž byla před chvíli upřena pozornost, vytáhne právník velké množství boxerských rukavic. Dostane se na každého. Musí boxovat všichni proti všem do té doby, než zůstane jediný vítěz. Samozřejmě je to zcela nepovinná akce a kdo chce může odejít. Neodejde nikdo. Za pár minut mají všichni příbuzní rukavice a právní zástupce zahájí pohřební zápas: „Dámy a pánové, box!“ Po pár nesmělých ranách začíná pravá příbuzenská bitka. Syn proti sestře, bratr proti švagrovi, neteř proti tetičce… V ten den přivezou na pohotovost nemocnice Garden Park Medical Center v Gulfportu přes 40 lidí s lehčími tržnými zraněními, nateklými obličeji, zlomeným nosem i přeraženou čelistí. Vítězem se nakonec stává vnuk pana Grissona a dodneška musí čelit žalobám svých příbuzných.

KOLUMBIJSKÝ KLAUSTROFOBIK
Kolumbijský obchodník se dřevem Gonzalo Paredes způsobí svým pohřbem pozdvižení a málem způsobí zmatečnou ofenzívu vládních vojsk proti soukromé armádě drogového kartelu. Jak je to možné? Tento výstřední Kolumbijec, o němž se šušká, že jeho obchod s dřevem je vlastně obchod s pažbami samopalů, má panickou hrůzu z uzavřené rakve. Zapřísahá své děti, aby ho nenechali pohřbít do země. Co když se probudí a zjistí, že ještě žije? Raději skončit v plamenech kremační pece a mít jistotu, že je opravdu mrtvý. 

Rychlé auto mu zlomí vaz
V roce 2004, na jaře má Gonzalo Paredes smrtelnou autohavárii. Po luxusní recepci v Bogotě jede na své sídlo za město a cestou, zřejmě podnapilý Paredes, dostává smyk a jeho BMW vyletí ze silnice. Když ho najdou, má zlomený vaz. Smrt je to rychlá a Paredes si takovou vždy přál. Pohřbu se ujme nejdříve jeho dcera Teresa, ale ta ho chce dát pohřbít do země. „Se zlomeným vazem se už přece v rakvi neprobere!“, oponuje svému staršímu bratrovi také Gonzalovi. Jenže junior trvá na svém a hádky celé rodiny neberou konce. 

Tajné zpopelnění
Majitel kremační pece se diví, že Gonzalo Paredes junior přiveze tělo svého zesnulého otce sám, bez zbytku rodiny a nechce ani žádný obřad. Dostane ovšem dobře zaplaceno a rozpálí svá kremační kamínka na maximum. Za pár okamžiků je teplota optimální a otevřená rakev mizí v plamenech. Do posledního okamžiku sleduje Gonzalo rakev svého otce, zda nezahlédne nějaký náznak, že by se mohl probrat. Nic. Je po všem a syn pana Paredese si přebírá urnu s popelem. 

Pohřeb nebo útok?
Nejdřív na pohřeb nikdo z rodiny nechtěl dorazit, ale přece jen úcta k otci a manželovi je silnější, než nevraživost a hádka kvůli způsobu uložení ostatků. V sídle Paredesových vyhrává kapela smuteční muziku a navrch mají hluboké dechy a táhlé tóny trubky. Je pozdě odpoledne a matka s dětmi doráží na nejstaršího syna, nyní hlavu rodiny, kde je popel nebožtíka. „Dočkáte se, až se setmí“, říká pohřebním hlasem junior a nic netušící příbuzní se jen modlí, aby se z pohřbu nestala ostuda napříč celou Jižní Amerikou. Měsíc už osvětluje siluetu střechy a Gonzalo vyzve všechny, aby se dostavili na terasu. Za okamžik začíná velký ohňostroj. Rachejtle hrají na obloze všemi barvami a děti nadšeně jásají. Pak přijde poslední petarda a na oblohu odstartuje světlice, která ozáří čtvrtinu příměstské části Bogoty. Na obloze se objeví světélkující nápis ve španělštině – Miluji vás, sbohem! Všichni jsou dojati a ptají nejstaršího syna, kdy rozpráší popel otce. „Stalo se“, řekne Gonzalo a teprve teď si všimnou, že z nebe dopadá popílek. Je to jejich otec. Událost má ještě méně vážnou dohru, když k domu dorazí jednotka vládních vojsk, jejichž velitel je přesvědčen, že povstalci napadli město. Vše se nakonec vysvětlí a na pohřeb Gonzala Paredese staršího se mezi místními hned tak nezapomene.

NEBOŽTÍK NEBO BOŽTÍK
Rumun Marin Voinicu z obce Vadastra dostane letos na jaře trochu morbidní nápad. Je zřejmé, že se svého pohřbu nezúčastní tak, aby z něj měl nějaký požitek a proto se rozhodl zinscenovat jakousi generálku. Všechno musí být jako na skutečném pohřbu, jen nebožtík ještě bude naživu. Podle jeho slov, člověk by měl vědět, do čeho jde.

Vykope si hrob
Ve věku 73 let přivolá Voinicu kněze a sezve k pohřbu celou rodinu. Prázdnou rakev nesou z jeho domu na hřbitov synové a kamarádi. On sám vesele cupitá za ní v průvodu svých pozůstalých. Když dojdou na hřbitov, odříká kněz modlitbu a sám Voinicu diriguje své pozůstalé, jak mají naříkat. Teprve po chvíli je spokojen a nechá spustit rakev do jámy, kterou vlastnoručně vykopal. Na konec si tam i na chvíli lehne, prý po pocit, aby věděl, zda mu tam nebude úzko. Smuteční hostina probíhá jaksepatří až na to, že neslyšíme žádný pláč a v očích pozůstalých je mírné veselí. 

Praktický pohřeb předem
„Kdybychom ho pohřbili až po jeho smrti, bylo by to mnohem těžší,“ pochvaluje si jeho snacha Ončica a dodává, že to je velmi příjemné a víc se to podobá svatbě, než skutečnému pohřbu. Sám Voinicu je nadšen. Zorganizoval svůj pohřeb údajně proto, aby svou rodinu zbytečně nezatěžoval starostmi v době skutečného smutku. Manželka i synové to vše s nadšením přijímají: „Když je člověk zničen bolestí ze ztráty blízkého, určitě nemá pomyšlení na praktické zařizování pohřbu“.