Popraveni omylem

Amnesty International uvedla, že na popravištích ve 25 zemích skončilo v loňském roce nejméně 2 390 osob. Odsouzeno k nejvyššímu trestu bylo v 52 státech navíc 8 864 lidí. Nejvíce popravených bylo tradičně v Číně (nejméně 1 718), Íránu (nejméně 346), Saúdské Arábii (nejméně 102) a USA (37). Skutečný počet může být ještě vyšší, protože některé státy informace o trestu smrti nezveřejňují. Popravy vykonalo 25 zemí, v Evropě popravuje již jen Bělorusko.

Do cely smrti vstoupí dozorci a s vážnou tváří pokynou odsouzenci, aby se připravil. Vězeň s vyděšeným výrazem prosí očima o svůj život: „Už?“. Pak dozorci vyprsknou smíchy: „Kdyby ses viděl!“ Michael Blair, který sedí už 14 let v cele smrti za údajnou vraždu malého děvčátka může jít domů. Testy DNA potvrdily, že je nevinen. Tento „sprostý podezřelý“ má štěstí, ale to se jen tak někomu nepodaří Ať jste zastánci trestu smrti, nebo nikoliv, jistě uznáte, že poprava je definitivní konec a všechny pozdější důkazy o nevině jsou už k ničemu. 

VRAŽDA V GUN ALLEY
Veterán z 1. světové války Henry Errington je už několik měsíců bez práce a každé ráno stává velmi brzy, aby mohl sbírat prázdné láhve na ulici a přinést domů pár centů. Australské město Melbourne ještě spí, lidé sbírají síly na noční oslavu nového roku, je totiž 31. prosince 1921, jen Errington probouzí svou dceru a spolu vyrážejí do ulic na lov prázdných láhví. Zvlášť na ulici Little Collins Street, kde se nachází i prodejna s vínem Australian Wine Saloon, je spousta lahví, které minulou noc vyprázdnili pouliční pijáci vína. Když otec s dcerou zapadnou do postranní uličky Gun Alley, která vede k Exhibition Street, slyší Errington svou dceru: „Tatínku, tady spí nějaká holčička!“ Nezaměstnaný veterán zpozorní a blíží se k zadnímu vchodu prodejny vína, kde leží bezvládné dívčí tělo. Je přesně 6 hodin ráno a dívka je mrtvá už několik hodin.

Novináři mají svého vraha
Na místo činu přijíždí ostřílení policisté – starší detektivové John Brophy a Frederick Piggott. Je jisté, že dívka byla zavražděna, na tváři měla několik podlitin a její nahé tělo, než bylo pohozeno mezi odpadky na ulici, bylo pečlivě umyto. Její šaty se nikdy nenajdou. Po pitvě je zjištěno, že dvanáctiletá dívka byla znásilněna a následně uškrcena. Už je známá i totožnost oběti. Jedná se o Almu Tirtschke (1909 – 1921), která žila u své babičky a podle ní byla velmi uzavřeným, ale nesmírně hodným dítětem. Zpráva o brutální smrti se záhy dostává do tisku a Melbourne se šíří davová hysterie. Je nemyslitelné, aby vrah stále běhal po ulici. Na případ jsou nasazení všichni volní policisté a rada města vypisuje odměnu za informace vedoucí k dopadení pachatele. Veřejnost a média vyvíjejí na policejní vyšetřování neuvěřitelný tlak a policie je v palbě kritiky. Když vyslýchají devatenáctiletého prodavače prodejny Australian Wine Saloon Colina Campbella Rosse (1892 – 1922), prosáknou informace na veřejnost a v podstatě je novináři označen za „vraha ubohé Almy“. Nemá na dobu, kdy dívka zemřela alibi (údajně odešel z práce domů, kvůli nevolnosti) a ke vší jeho smůle se najdou u oběti rudé vlasy (Ross je zrzek). K dovršení tragédie se přihlásí svědek Sydney Harding, který odpřísáhne, že den po vraždě se mu Ross svěřil a s potěšením vyprávěl o svém údajném činu. Proces probíhá v našlapané soudní síni a za neustálého pískotu pobouřeného obecenstva. „... a odsuzuje se k pověšení za krk, dokud nenastane smrt,“ zazní rozsudek a dav začne nadšením výskat, jako by Austrálie právě vyhrála Mistrovství světa v ledním hokeji. 

Milost po 86 letech
Kat vyzkouší na krku Colina Cambella Rosse žhavou novinku - silný čtyřpramenný provaz (doposud se používal jen třípramenný). Jenže díky této nevyzkoušené novince se Ross škrtí na šibenici přes 40 minut a další používání tohoto provazu australská vláda definitivně zakáže. Po 86 letech na základě testů DNA, kdy se prokáže, že vlasy z místa činu nejsou totožné s vlasy popraveného, je jméno domnělého vraha dívky očištěno a 27. května 2008 dostává Colin Cambell Ross od guvernéra státu Victoria milost. Trochu pozdě. A jak to bylo se svědkem Sydney Hardingem? Ten před svou smrtí přiznal, že ho k výpovědi motivovala vypsaná odměna, která byla v tehdejší době nezvykle vysoká - přes 1200 liber. Ostatně už před procesem roku 1922 byl tento notorický lhář a zloděj obviněn několikrát z křivopřísežnictví. 

ZPOLITIZOVANÝ PROCES S ANARCHISTY
Soudce Webster Thayer poněkud netradičně pronáší k porotě svou řeč před vynesením rozsudku: „Tito muži, přestože nemuseli spáchat zločin, z něhož jsou obviněni, jsou nepřátelé našeho systému a státních institucí!“ Zajímavý právní názor „nestranného“ soudce je jen poslední kapkou, která přispěla k neodvratnému verdiktu ve státě Massachusetts v parném létě roku 1921. Odsouzenými jsou dva italští imigranti Nicola Sacco (1891 – 1927) a Bartolomeo Vanzetti (1888 – 1927). 

Během loupeže zemřou dva lidé
Přepadení neproběhne úplně podle plánu a na místě zůstávají dva mrtví – pokladník Frederick Parmenter a člen ochranky Alessandro Berardelli. Je 15. dubna 1920 a právě je provedena „loupež za bílého dne“, kdy dva ozbrojení muži přepadli pokladnu společnosti Slater-Morrill Shoe Company v den vyplácení výplat. Střelba, vypáčení trezoru a lupiči ujíždějí autem, na jehož zadním sedadle je 15 776 dolarů a 51 centů, po ulici Pearl Street v městečku Braintree, jižně od Bostonu v Massachusetts. Už v květnu policie zatkne po dramatické honičce v tramvaji dva hlavní podezřelé Sacca a Vanzettiho, kteří jsou vyhlášení svými netradičními politickými postoji. V policejních záznamech figurují jejich jména při organizování stávek, příprav politických atentátů a občas jsou zapleteni do nějakého bombového útoku. Až do té doby jim ovšem nikdo nic nedokáže. Následující proces to má ovšem změnit. 

Italský svědek - žádný svědek
Soudní přelíčení začne v červnu 1921 a trvá sedm týdnů. Případ je od začátku středem pozornosti novinářů a veřejnosti, protože vše vypadá na spiknutí, kdy mají být odsouzeni nevinní lidé ne za zločin, který spáchali, ale za politické přesvědčení. Státní zástupce, policie i soudce vedou proces temnou uličkou zmanipulovaných důkazů a obhájci jsou se svými důkazy záměrně umlčování a jejich svědkové bagatelizováni. Například 16 svědků potvrdilo, že si kupovalo úhoře od Vanzettiho v jeho krámku v Bostonu v době přepadení banky a úředník z italského konzulátu potvrdil, že Sacco byl v době zločinu u nich kvůli vyřizování cestovního pasu. Soudce Thayer ovšem tato svědectví ignoruje a doporučí to učinit i porotě. Všichni svědci jsou totiž Italové a proto je jejich výpověď značně nevěrohodná. Sacco a Vanzetti vydávají před soudem svá politická prohlášení, dušují se, že jsou nevinní, dělnické odbory protestují a pořádají demonstrace, policie zase stíhá a kriminalizuje svědky obhajoby. 

Ať žije anarchie...
Nakonec 14. července odsoudí bostonský soud oba anarchisty k trestu smrti a začne série odvolání doprovázená protesty živelnými shromážděními, které přesahují hranice USA. Šest let stráví Sacco a Vanzetti v cele smrti až do 23. srpna 1927. Na elektrické křeslo přicházejí oba vyrovnaně a zdá se, že jsou se smrtí smíření. Vanzetti jen prohlásí, že je nevinný, Sacco hlasitě zakřičí: „Viva l’anarchia!“ Po jejich smrti je veřejnost rozhořčena a pořádají se demonstrace nejen v USA, ale i v Londýně, Paříži v Jihoafrické republice a všude se pálí americké vlajky nebo kameny „vysklívají“ okna amerických ambasád. Teprve 23. srpna 1977, v den 50. výročí popravy, jejich jméno očistí guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis (*1933).

KONEC VELKÉHO LHÁŘE
Je podzim roku 1965 a z ranní mlhy vystupuje několik postav. Ozvou se zvuky krompáče a lopaty, které probudí vězně. Jsme na dvoře vězení Pentonville v severní části Londýna a jen několik zvědavých hlav za zamřížovanými okny svých cel sleduje podivné divadlo. V místě, kde kdysi sála šibenice čtyři postavy v pláštěnkách a šátky přes obličej kopou do vlhké země a po několika minutách narážejí na dutý zvuk dřeva. Právě probíhá exhumace těla Timothyho Evanse (1924 – 1950), který zde byl před patnácti lety popraven. Kosterní pozůstatky jsou pak převezeny na hřbitov v Greenville, kde budou za účasti příbuzných důstojně pohřbeny. Druhý pohřeb se odehrává v dusné atmosféře zmaru. Ani omluva soudu a prohlášení neviny po takové době neulehčí pozůstalým bolest ze ztráty svého syna, který skončil v pětadvaceti letech na šibenici za zločin, který nespáchal.

Přiznal se k vraždě a vzápětí odvolal
Timothy Evans má v okolí svého bydliště na Rillington Place 10 pověst snílka a fantasty, který si rád vymýšlí a lže. Proto ho také na policejní stanici, kam přišel nahlásit, že uškrtil svou ženu a dítě, nebrali až tak moc vážně, zvlášť když se nenašla žádná těla. Těla se ovšem po čase najdou a vzápětí Evans svou výpověď změní a označí za vraha své rodiny svého souseda Johna Christie (1899 – 1953). To už ho vyšetřuje inspektor James Neil Black, na něhož Christie ovšem působí velmi seriózním dojmem - má vojenskou i policejní minulost a pověst vlastence. To přece nemůže být vrah. Podle verze Johna Christie se manželé Evansovi stále hádali a párkrát prý Evans svou ženu i škrtil. Toto svědectví je během soudního procesu zřejmě klíčové, ale sám inspektor Black zpochybňuje obvinění proti Timothy Evansovi a je přesvědčen o jeho nevině. Navzdory všem protiřečením a zmatenosti ve výpovědích negramotného a zřejmě bájnou lhavostí postiženého Evanse, soud dospěje k jednoznačnému verdiktu viny a odsoudí ho k smrti oběšením. V cele je klidný a na popravišti řekne jen jedinou větu: „Pozdravte ode mně Blacka.“

Jeho soused zabiják
Tři roky po popravě Timothyho Evanse uškrtí John Christie svou manželku a Scotland Yard ho usvědčí z dalších šesti vražd žen, které spáchal během let 1940 - 1950. Sériový vrah Christie se před svou exekucí v roce 1953 údajně přizná i k zabití ženy a dcery svého souseda Evanse. Trvá ještě několik let, než je v roce 1961 zahájeno parlamentní vyšetřování vražd Evansových a o čtyři roky později dojde komise k závěru, že Timothy Evans je zcela nevinen. To u veřejnosti vyvolá tak silné reakce, že je Velká Británie donucena v roce 1966 zrušit trest smrti (kromě případů pirátství, velezrady a špionáže). 

MRTVÝ MUŽ Z TITULNÍ STRANY
„Mrtvý muž přichází!“, řekne jeden z dozorců ve státní věznici v americkém státě Virginie a z cely smrti vyjde v řetězech odevzdaným krokem Roger Keith Coleman (1958 – 1992). Je na několika místech svého těla oholen, stejně je oholena i hlava, dojde k místnosti, kde spatří velkou dřevěnou židli a kolem spoustu drátů. Dosedne a je připoután k elektrickému křeslu. Ještě má poslední možnost učinit přiznání, pokání nebo poprosit příbuzné oběti za odpuštění. Jenže v jeho posledních slovech nic z toho přihlížející popravě nenaleznou: „Dnes večer bude zavražděn nevinný člověk. Pevně věřím, že má smrt přispěje ke zrušení trestu smrti v USA, stejně jako ve většině civilizovaných zemí.“ Na oholené části těla a hlavu mu dozorci přiloží elektrody namáčené ve slaném roztoku a pak se přesunou do místnosti odkud sledují popravu. Po dobu osmi vteřin proudí do Colemanova těla střídavý elektrický proud o napětí 2300 voltů, následuje 1000 voltů na 22 vteřin a v poslední ráně jistoty opět na osm vteřin 2300 voltů. Je cítit spálená kůže a maso, elektrické křeslo je odpojeno a lékař chvíli vyčkává až se tělo právě popraveného odsouzence ochladí, aby mohl podle zástavy srdce konstatovat smrt.

Vražda a znásilnění vlastní švagrové?
Kriminalisté přijíždí na místo činu a pohled na zavražděnou ženu v nich vyvolá lehkou nevolnost. Oběť, devatenáctiletá Wanda McCoyová, má po celém těle bodné rány, evidentně byla znásilněná a její hlava díky ostrému noži pachatele, který jí prořízl hrdlo, sotva drží na krku. Z policejní zprávy pak můžeme vyčíst, že 10. března 1981 byla Wanda napadena doma ve svém bytě, nejsou zjištěny známky násilného vniknutí a oběť se příliš nebránila. To vše nasvědčuje tomu, že dívka svého vraha znala, vpustila ho dovnitř a byla zaskočena náhlým útokem. Podezřelým se ihned stává její švagr Roger K. Coleman. Sice měl být v době vraždy v práci, ale v dolech, kde pracoval jako horník byla právě ten večer jeho noční směna zrušena a jiné věrohodné alibi, bohužel, nemá.

Proces je od počátku podezřele jasný
O rok později ve Virginii probíhá soudní proces a na lavici obžalovaných je právě Coleman. Od počátku tvrdí, že je nevinen, ale státní žalobce utluče přiděleného a ne příliš zkušeného obhájce zdánlivě nezpochybnitelnými argumenty. Nenásilné vniknutí do bytu, Coleman má stejnou barva vlasů, které byla nalezeny v bytě, krev na oblečení obviněného měla stejnou krevní skupinu jako krev zavražděné dívky. Navíc svědčili i spoluvězni, že se jim Coleman ve slabé chvilce v cele k vraždě přiznal a třešničkou na závěrečné řeči obžaloby byla skutečnost, že Coleman už jednou za pokus o znásilnění „seděl“. Soud odsoudil Colemana k trestu smrti za znásilnění a vraždu druhého stupně. 

Oops, sorry...
Můžeme pominout fakt, že kriminalisté po zatčení Colemana už nepracovali s dalšími vyšetřovacími verzemi, kde by pachatelem mohl být někdo jiný. Obhajoba přinesla jasné důkazy, že dveře od bytu byly poškozené, což by vyvrátilo argument, že oběť vraha znala a pustila ho dovnitř. Vlasy a krevní skupina jako důkaz pouze nevylučují, že se jednalo o stopy po Colemanovi, ale rozhodně to nepotvrzují (jde o tzv. nepřímý důkaz). Také svědectví spoluvězňů můžeme odmítnout jako nevěrohodné, zvlášť když svědčí s vidinou vlastního krácení trestu. Dále pak ulomené nehty zavražděné ženy přece je svědčí o zápase s vrahem a navíc bylo prokázáno, že sperma v těle znásilněné Wandy patřilo více než jednomu muži. A v neposlední řadě je zarážející, že soud nepřihlédl ke svědectví, která dokazovala, že v době vraždy byl Coleman úplně někde jinde. Nicméně po řadě odvolání a tlaku médií, které poukazovaly na pochybení během vyšetřování i procesu je 20. května 1992 Roger K. Coleman popraven na elektrickém křesle. O jedenáct let později testy DNA potvrdily, že je nevinen.