TAMBORA: 100.000 mrtvých - Ztracená civilizace pod nánosem lávy

Nejdřív sopka chrlí ze svého nitra sopečný popel, který proniká do plic a zcela je paralyzuje. Při větším spadu bortí střechy a pohřbívá zaživa. Další zbraní vulkánu je tzv. debris avalanche, což jsou sesuvy půdy, které doprovázejí zemětřesení. Následuje nejstrašlivější a nejničivější pyroklastický proud. Jde o pohyblivou směs žhavých plynů, kousků magmatu a sopečného popela, která má teplotu až 800° C a pohybuje se rychlostí až 150 km/hod. A kdo unikne těmto smrtonosným zbraním 1-4, má co dělat s pátou – laharem. Je to vlastně bahnotok tvořený tekoucí směsí sopečného popela, ztuhlé lávy a ohromného množství vody. A pokud přežijete tyto chuťovky, čekají vás už jen vlny tsunami, hladomor a epidemie. 

Mladý muž jde rázně ke svému domovu a v ruce svírá mačetu. V uších mu zní přítelova slova, která řekl v hádce: „Vyspal jsem se s tvou ženou!“ Už vchází do dveří, projde do kuchyně a se zatemnělým pohledem zírá na svou manželku. Ta vycítí, že vše prasklo a snaží se prosit o odpuštění. Žárlivý manžel se k ní blíží a ještě pevněji sevře mačetu. Ozve se obrovská, ohlušující rána. 

Tambora, sopka, pod níž má svůj dům naše manželská dvojice právě explodovala. Manžel přesto zvedne mačetu nad hlavu, ale pak zalapá po dechu. Mačeta padá na podlahu a muž se potácí z kuchyně, přičemž poráží skleněnou láhev. Dál, než ke dveřím nedojde. Padá mrtev, jeho žena umírá v kuchyni o pár okamžiků později. Je 10. dubna 1815 a největší zaznamenaný sopečný výbuch si jde pro své oběti. 

TAMBORA BĚSNÍCÍ, SPÍCÍ

Vulkán dává i bere
Vraťme se o dva roky proti proudu času, do března 1813. Tamborské království se rozprostírá kolem posvátné hory Tambora. Obyvatelé pozorují kouř, který z hory začíná nenápadně unikat. Po několika dnech sopka najednou vystřelí k nebi černorudý sloup z popela, plynů a pemzy (vyvřelé horniny). Vesničané se sice vyděsí, ale když se dál nic neděje, uklidní se. Po pár měsících dokonce sopce žehnají. Díky jejímu vyvrženému popelu jsou pole úrodnější a sklizeň je nečekaně bohatá. Proto není divu, že 5. dubna 1815, když sopka opět vytryskne sloupce erupční směsi, jsou Tambořané nadšení. Těší se na bohatou úrodu sklizeň, ale o pět dnů později mají poznat, co Tambora opravdu dokáže.

Sopka má na svědomí genocidu
Představte si, že máte nad hlavou 400 miliónů tun sirných plynů (hmotností to odpovídá současné roční produkci oceli v Číně!), k tomu si připočtěte 150 krychlových kilometrů sopečného popela (což je objem tří Bodamských jezer!) a 30 krychlových kilometrů lávy (deset rozžhavených lipenských přehrad). Přesně takové množství smrtonosného masívu vyvrhne erupce do výšky 44 kilometrů. Po pár minutách vše padá k zemi a nabírá neuvěřitelnou rychlost. Není kam utéct. Tambořané, kteří nevěnovali kouřící sopce pozornost, svírají své děti a jejich životy končí během jediného nadechnutí. Malý, desetitisícový národ je vyhlazen běsnícím živlem. Zachránit se podaří jen několika lidem, kteří stačí doběhnout na kopec. Ale i oni nakonec umírají na otravu plynem. 


TAMBORA ROZSÉVÁ ZKÁZU NA CELÉ PLANETĚ

Hnědý sníh v Uhrách
Je leden 1816. Vesničkou Püspökladány v Uhrách (dnešním Maďarsku) jde pohřební průvod z kostela na místní hřbitov. Kněz žehná nebožtíkovi a rakev se spouští do vykopané jámy. Sotva vdova vhodí do hrobu hrst namrzlé hlíny, začnou na celý hřbitov dopadat narezavělé vločky a za okamžik chumelí hnědý sníh. Pozůstalí se křižují jako o život a bratr mrtvého padne na kolena a se zoufalým pláčem prosí Boha o odpuštění. Nikdo nechápe, co se s ním děje a nešťastník se vzápětí přiznává, že je vrahem svého bratra. Samozřejmě, že vrah nechápe souvislost mezi hnědým sněhem a vulkanickou erupcí na druhé straně zeměkoule. Je přesvědčen, že tyto vločky, páchnoucí sírou jsou seslány přímo z pekla, které na něj, za jeho ohavný čin, už čeká s otevřenou náručí.

Rok nebylo léto
Erupce je slyšet v okruhu 3000 km (to je například vzdálenost mezi Moskvou a Římem) a otřesy půdy jsou znatelné i 1600 km daleko. Obyvatelům přilehlých ostrovů se zřítí střechy pod váhou popílku. Přes sto tisíc lidí zemře hlady a na následky onemocnění. Průměrné teploty na planetě a se sníží na několik let o jeden stupeň a roku 1816 neexistuje léto. Mrazíky zničí převážnou část úrody na Zemi. Globální katastrofa se projevuje kromě dnešního území Maďarska také například v USA, kde je zničena úroda kukuřice a v Rovníkové Guineji sněží .

KRÁLOVSTVÍ S VYSPĚLOU CIVILIZACÍ

Viděli jsme Tambořana! 
U mysu Trafalgar v říjnu 1805 právě zuří námořní bitva mezi francouzským a britským loďstvem. Ale na Dálném východě mezi indonéskými ostrovy je ideální klid pro obchodování. Holandský obchodník Alexander Pelkwijk právě připlouvá k břehům ostrova Sumbawa pod majestátní Tamborou. Z pláže, na níž právě vystoupil z člunu, mu to připadá jako každý jiný ostrov v okolí, ale vzápětí spatří jezdce na koni, který se ani trochu nepodobá domorodcům na přilehlých ostrovech. Indonéský průvodce Pelkwijkovi odpoví, aniž by dostal otázku: „To je Tambořan“.

Bohatí Tambořané
Podle zpráv Holanďanů a Britů, kteří občas na Sumbawu počátkem 19. století zabrousí, leží Tamborské království asi 5 kilometrů od pobřeží. Hlavním důvodem této polohy je uniknout pozornosti pirátů při pohledu z moře. Obavy jsou na místě. Tamborské království je sice malé (dejme tomu jedna třetina dnešního Monaka), ale neobyčejně bohaté. Obyvatelé Tambory jsou totiž vynikajícími obchodníky a exportují například med, vonný santal (používaný hlavně k výrobě parfémů) a sapanové dřevo (vyrábí se z něj červené barvivo). Vyhlášení jsou Tamborští plemeníci – koně s neuvěřitelnou výdrží, kteří se hodili do jakéhokoliv terénu. 

Odkud se vzali?
Holandský obchodník Alexander Pelkwijk si všimne jazyka Tambořanů. A protože Dálný východ zná dobře ještě z dob svého působení u Nizozemské Východoindické společnosti, je si stoprocentně jistý, že nepřipomíná tento jazyk nic, co zná z indonéských ostrovů. Když se zaposlouchá do jejich řeči, je v šoku. Zaslechne několik desítek slov, které jsou podobné khmerštině používané v Kambodži. Jak se sem mohli dostat a kdy to bylo? Středoevropanovi na tom asi nepřijde nic zvláštního. Indonésie nebo Kambodža jsou někde na východě, tak jsou kousek od sebe. Omyl. Tento objev by se dal pro Čecha přirovnat jako zjištění, že v okolí Bagdádu je kmen, který se dorozumívá výhradně hanáckým nářečím.

CO SE SKRÝVÁ POD SOPEČNÝM NÁNOSEM

První neúspěšná expedice
Profesor Herold Sigurdsson z americké University of Rhode Island zklamaně zírá na moře ve stínu hory Tambora. Zítra je poslední den jeho expedice a vypadá to, že odjede s prázdnou. Od doby, co poprvé uvidí písemné zmínky ze začátku 19. století od britských a holandských mořeplavců, že na Sumbawě existovala výjimečná civilizace, je posedlý myšlenkou jí objevit. Čmárá si do svého deníku bezobsažné čáry a nevšimne si, že si k němu přisedl jeho domorodý průvodce. Profesor zpozorní a všimne si, že jeho spolusedící drží nějaký úlomek. Vezme mu ho a pečlivě si jej prohlídne. „Proboha! Kde jsi to našel?!“, zařve vzrušením Sigurdsson a drží vyděšeného průvodce za košili. 

Spletl se o třicet kilometrů
Průvodce profesora Sigurdsson dovede americkou expedici k vesnici vzdálené 30km od Tambory. Místní Američanům ukazují své nálezy. Jsou to úlomky keramiky, kousky bronzových nádob a také části lidských skeletů. Expedice zamíří k místu nálezů a spatří roklinu evidentně zasypanou sopečným popelem. Je poslední den jejich výpravy a další financování už není možné. Píše se rok 2001 a profesor Herold Sigurdsson je pevně rozhodnutý se sem ještě jednou vrátit. Není nikdo, kdo by mu nevěřil. Přece jen se už podílel na archeologických vykopávkách Pompejí, které byly zničeny sopkou na počátku našeho letopočtu a jeho tým mu je bezmezně oddán.

Druhá expedice zaznamenala úspěch
V roce 2004 získává Sigurdsson prostředky na další výpravu za dávnou civilizací. Mimo jiné i tím, že část nákladů na sebe bere Indonéský vulkanologický institut a další univerzita (kromě stávající University of Rhode Island) ze Severní Karolíny. V roklině, 30 kilometrů od sopky Tambora, se to hemží výzkumníky, kteří čekají na auto s radarovým zařízením. Konečně je tady a radar je po rutinní montáži připraven odhalit, co roklina skrývá. Na monitorech se objeví první úspěch. Pod třímetrovou vrstvou suti a popela leží trosky domu s doškovou střechou.

Objev ostatků prvních Tambořanů
Po radarovém průzkumu se může přejít k vykopávkám. Nastupují pomocníci s krumpáči a lopatami. Rámus jako na staveništi se rozléhá na několik kilometrů a někteří obyvatelé mají strach, že se Tambora znova probouzí ze dvousetletého spánku. Po třech dnech je odstraněna dvoumetrová vrstva nánosu a dále se musí postupovat o poznání opatrněji. Konečně archeologové narazí na ruiny domu s doškovou střechou. A co víc! Uvnitř jsou nalezena dvě zuhelnatělá těla. První tělo patří ženě, která byla zřejmě v okamžiku smrti v kuchyni. O kus dál vedle ní leží mačeta. A také rozbitá skleněná láhev, jejíž střepy jsou spečeny žhavým magmatem o minimální teplotě 600° C. Druhé tělo leží těsně před vstupními dveřmi. Zřejmě jde o muže. 

BUDE DALŠÍ EXPEDICE?

Pompeje východu
Vědci jsou přesvědčeni, že v roklině, v níž provádějí vykopávky toho najdou mnohem víc. Radarové sondy naznačují, že v těchto místech leží pod třímetrovou vrstvou celá osada a dokonce i dřevěný palác. Jde tedy s největší pravděpodobností o politické centrum Tamborského království. Vše, lidé i jejich domy, je sice zuhelnatělé ale zachovalé. Je to přesně v takovém stavu v jakém to bylo roku 1815. „Budeme tuto kulturu postupně otevírat a objevovat pro naší dobu“. Prohlašuje profesor Sigurdsson a doufá, že sežene prostředky na další vykopávky na ostrově Sumbawa. Už teď se místu, díky jeho stupni zachovalosti, říká Pompeje východu.

Udeří Tambora znovu?
Indonésie se rozkládá na hranicích tří zemských desek a na celém souostroví je bezmála 130 aktivních sopek. Výbuch Tambory v roce 1815 byl čtyřikrát mohutnější než Krakatau o 70 let později. „K erupcím může docházet kdykoliv v budoucnu“, říká profesor Sigurdsson a je přesvědčen, že výzkumem sopky budeme vědět, co od ní dál můžeme očekávat. „Bylo by neodpustitelné, kdyby erupce znovu vyhubila celý národ se svým jazykem a kulturou.“