Tajemné zvuky na naší planetě

Parník zakotví v ústí řeky a všechny stroje utichají v měsíční noci. Kapitán seběhne z můstku na horní palubu, kde se zmatení pasažéři i posádka dohadují, že na moři jižně od Barisalu probíhá námořní bitva. Kapitán se zaposlouchá do zvuků a skutečně slyší od moře zvuky děl. Je prosinec 1891 a žádná vojenská loď, natož nějaký vojenský střet by zde vůbec neměla být. Jejich domorodý průvodce se usmívá a lámanou angličtinou kapitána uklidňuje. "Vy být klidní, žádná válka, bum bum tady už dlouhá doba!" Kapitán událost zapíše do lodního deníku, ale do rána, stejně jako většina posádky, už nezamhouří oko. Zprávy o záhadných zvucích, které jsou popisovány dunění nebo silné hřmění, můžeme vystopovat po celé světě. Odkud se berou a co je jejich zdrojem?

Pobřežní kanonáda v Barisalu

Na severním pobřeží Bengálského zálivu, u ústí řeky Gangy v Bangladéši je malý přístav Barisal, který se proslavil nevysvětlitelnými zvuky připomínající výstřely z kanónů. "Poprvé jsem slyšel děla z Barisalu při cestě z Kalkaty do do Ásamu. Byl jasný den a úplné bezvětří, nebyly žádné náznaky blížící se bouře. Během dne stroje parníku přehlušily všechny ostatní zvuky, ale v nočním tichu, když bylo slyšet jen šplouchání vody, dalo se v nepravidelných přestávkách zaslechnout dunění vzdálených děl." Tuto zprávu napsal G.B. Scott do časopisu Nature už v roce 1896 a toto hřmění můžeme slyšet v Barisalu dodnes. Jedna z domněnek je, že zvuky způsobuje podmořské zemětřesení, ale seismografy během dunění žádné otřesy nezachytily. Další teorie předpokládá, že by mohlo dojít ke zvukovému přenosu z dalekého místa výbuchu, odstřelu trhavin, nebo hlubinných vrtů. Ale při zkoumání v okruhu několika stovek kilometrů nebyla objevena žádná místa potencionálních explozí, či hloubkových sond. V rozlehlém Bengálském zálivu, kde přístav Barisal leží, nebyly v době hřmění zaznamenány ani žádné bouřky...

Dunění v poušti

Zapadá slunce a saharská poušť se halí do tmy a všeobjímajícího ticha. Britský důstojník se svým společníkem se chystají ke spánku. Náhle se ozve strašidelné dunění, které nikdy předtím neslyšeli. Důstojník musí na svého kolegu křičet, aby ho vůbec slyšel. Co se to děje!? Po chvíli se k dunění přidávají další zvuky stejné výšky a oba si jsou jisti, že slyší rytmické intenzivní bubnování. Tato pouštní symfonie trvá více než pět minut a země pod nohama se chvěje. Stejně náhle jako se dunění objevilo, tak i utichá. Vše je jako dřív jen dva muži v poušti jsou vyděšení k smrti. Britský armádní důstojník Ralph Alger Bagnold (1896 - 1990), který je dnes považován za zakladatele pouštní královské armády a průkopníka v oblasti výzkumu pouště, popisuje tuto událost, v třicátých letech minulého století. A nebyl první, kdo s duněním v poušti přišel do kontaktu. Marco Polo (1254 - 1324) před více než sedmi sty lety popsal podobný jev při svém putování pouští Gobi a Charles Darwin (1809-1882) popisuje prakticky tutéž událost v devatenáctém století v Chile. Co je příčinou dunění dun? Podle poznatků odborníků v minulosti se jedná o sklouzávání písku ze stěn v dunách. Američtí vědci z Institutu technologií zkoumali tento přesun písku do spodních vrstev v Údolí smrti v Kalifornii. Do bezprostřední blízkosti duny umístili několik mikrofonů a pomocí seizmografů sledovali pohyb uvnitř duny. Došli k závěru, že na zvukový projev duny má přímý vliv její struktura a roční období. V létě se nachází na duně přes metr vysoká vrstva, která vede zvuk pomaleji, než vzduch i pomaleji, než spodní vrstvy písku. Při pohybech písečných zrn dochází k vytváření různých zvukových frekvencí. A tím vzniká dunění.

Místo zlých zvuků

Šaman kmene Pequot tančí svůj divoký tanec, během něhož se přiblíží k indiánské ženě z vlastního kmene, přivázané ke kůlu. Vytáhne velký nůž a jediným pohybem jí podřízne hrdlo. Oběť je vykonána a bůh Hobomoko je nyní uspokojen. Indiáni z oblasti Matchemadoset, nyní Machimoodus (tedy doslova Místo zlých zvuků - pozn. Redakce) slýchávali od pradávna podivný hluk, podobný hřmění, který dnes označujeme jako Moodus zvuky a doprovázely ho zemské otřesy. Název tohoto jevu je odvozen od řeky Moodus v Connecticutu a vyskytoval se v okolí Cave Hill a Mount Tom. Pro původní obyvatelé tohoto území - indiánské kmeny Pequot, Mohegan a Narragansett - byly tyto zvuky důkazem přítomnosti živého boha Hobomoko, který seděl na safírovém trůnu na hoře Mount Tom. V 17. století osídlují toto území první evropští osadníci. Jsou to angličtí puritáni, kteří jsou k smrti vyděšeni podzemním duněním a domnívají se, že indiánský bůh Hubomoko je vlastně Satan, který zde sídlí. Důkazem jejich strachu je i dopis reverenda Stephena Hosmera z 13. srpna 1729, adresovaný jeho příteli v Massachusetts: "… pokud jde o zemětřesení, které doprovázejí zlověstné zvuky a je zde pozorováno už třicet let, jsem přesvědčen, že důvodem jsme my - věřící křesťané. Zjistil jsem, že před příchodem anglických osadníků byly na tomto místě vykonávány indiánské obřady a docházelo zde k uctívání ďábla. Satan, po příchodu našeho všemohoucího Boha do těchto končin, se začíná bouřit a chce nás všechny zničit…" Z dopisu je zjevné, že reverend byl nadmíru vyděšený. Navíc pro Indiány to byl právě on a jeho Bůh, kdo mohl za to, že se zlí duchové probudili, tudíž se rozhodně nemohl cítit bezpečně. Zprávy o podivných zvucích v Connecticutu se dostaly až na anglický dvůr. Král Jiří III (1738 - 1820) vysílá na místo tajemného muže Dr. Steelse, který měl pomocí svých magických schopností kletbu zrušit. Tento mág si nechává postavit podivný dům u vchodu do jeskyně hory Mount Tom, o kterém prohlásí, že je bránou do říše Hobomoko. Podle svědectví osadníků každou noc z domu sršel oheň a jiskry a nikdo neměl odvahu se k němu přiblížit. Po několika měsících doktor kvapně a bez rozloučení odplouvá zpět do Anglie. Bohužel, jeho loď v Atlatiku ztroskotá a nikdo z pasažérů ani posádky nepřežije. Osadníci neštěstí přičtou kletbě, kterou na sebe dr. Steels přivolal. Máme o něco střízlivější vysvětlení této historky: Král Jiří III se skutečně dozvěděl o ďábelských zvucích, ale více ho zaujala představa boha Hobomoko, který sedí na safírovém trůnu. Byl přesvědčen, že v Mount Tom je obrovské naleziště drahokamů a vyslal svého alchymistu, aby místo prozkoumal. Ten si u jeskyně postavil dílnu a laboratoř, kde tavil rudu z "ďábelské" hory a zřejmě i nakonec drahokamy našel. Bohužel, zůstaly na mořském dně. Na začátku minulého století došli američtí vědci i k vysvětlení zvukových efektů v oblasti řeky Modus. Na dně podzemního jezera byly objeveny ložiska zemního plynu, které byly příčinou všech zvuků v okolí. Nutno ale dodat, že v roce 1937 byla tato ložiska vytěžena a přesto se tam podivné hřmění vyskytuje stále…

Mystifikace akustiky

Zdánlivě odlišný jev byl zaznamenán v druhé polovině 17. století v Anglii. Je 14. června 1666 a čtyřdenní námořní bitva v kanále La Manche mezi anglickým a nizozemským loďstvem se blíží ke svému závěru. Čtyři dny střílela děla obou flotil a zahynulo přes 3000 námořníků. Nizozemské loďstvo vedené admirálem Michielem de Ruyterem porazilo Angličany, kteří chtěli zastavit nizozemský námořní rozmach a stát se jedinými vládci moří. Pro nás je ovšem zajímavější událost, kterou zaznamenali nezávisle na sobě dva britští spisovatelé John Evelyn (1620 - 1706) a Samuel Pepys (1633 - 1703) ve svých slavných denících. Ti popisují zajímavý efekt, který nastal během čtyřdenní bitvy. Zvuky dělostřelecké palby slyšeli obyvatelé Londýna, ale nikoli obyvatelé v South Downs, Deal nebo v Doveru, místech, která jsou v bezprostřední blízkosti bitvy. Podobná událost je popsána v Německu. V roce 1904 dochází k velkému výbuchu pramene na západních fjordech. Zvuk je slyšet v okolí pramene, pak je pásmo ticha, a nakonec bylo slyšet zvuk opět ve vzdálenosti 100 až 200 km od pramene. Německý geofyzik Georg von der Borne (1867 - 1918) to vysvětluje odrazem akustické vlny od vrstvy vodíku a helia v horní atmosféře. Tuto teorii podpoří i van Everdingen, který pozoroval velké výbuchy v počátečních fázích druhé světové války. Bylo zaznamenáno, že hluk z palby děl ve Flandrech byl často slyšet ve východní Anglii. Později při explozích za účelem akustického experimentu bylo definitivně potvrzeno, že zvukové vlny se opravdu od horní atmosféry odrážejí a přenášejí na míle daleko. Ať tak či onak "děla" z Barisalu tento jev stále nevysvětluje. Elektromagnetické vlnění Občas slyšíme i v radiu, televizi nebo jiných přijímačích podivné "strašidelné" zvuky a máme tendence je přiřadit k záhrobním, nebo do kategorie poltergeistů. Většinou ale o nic "mezi nebem a zemí" nejde. Za 99,9 % všech zvuků může elektromagnetické vlnění, které je vyzařováno díky lidské činnosti (například i elektrické spotřebiče). Dále zdrojem těchto zvuků může být i Vesmír. Radiohvězdy, quasary, pulsary a další množství družic a objektů jsou provázeny vyzařováním v různých spektrech radiového vlnění. A koneckonců samotná naše planeta vyvíjí tak neuvěřitelně obrovskou elektromagnetickou činnost, že by bylo zapotřebí velké náhody a štěstí, abychom slyšeli pouhé ticho.